Je tomu už něco málo přes rok, co mi zemřela babička. Jednoho večera po jejím pohřbu se mi zdál sen, který si budu pamatovat do konce svého života. Ve snu jsem se s rodiči, sestrami a babičkou vydala na dlouhý a náročný výlet. Cestovali jsme metrem. Dveře od metra se otevřely a já s celou rodinou nastoupila dovnitř. Babička ještě stála venku a velmi pomalými kroky se přibližovala ke dveřím metra, které se každou chvíli chystaly zavřít.

Celá rodina na ní upřeně hleděla a já jsem jako jediná z nich na babičku bezmocně volala, aby si pospíšila, než se dveře úplně zavřou. Co mě ale samotnou v tom snu překvapilo, bylo to, že babička se na půli své cesty zastavila, otočila se k nám zády a šla si sednout na nedalekou lavičku, na které seděla také jedna postarší paní.

Dveře metra se zavřely a já jsem i přes ně na babičku úpěnlivě volala a prosila ji, aby šla za námi. Babička seděla mlčky na lavičce, pomalu zvedla svou ruku a s velkým úsměvem na tváři nám zamávala.

Metro se rozjelo, my jsme ji zamávali nazpět a už jsme ji nikdy neviděli.

Někdo si třeba řekne, že to, co se mi zdálo je hloupost, ale já v tom vidím nějakou větší symboliku.

My, jakožto cestující metrem se vydáváme na další cestu životem, babička už s námi není, proto zůstává na lavičce. Zůstává tam, kde je jí dobře (proto ten úsměv na tváři). Přijala, že s námi už dál jet nemůže, smířila se s tím, že teď ji čeká život věčný.

Ráno jsem se probudila a nevěděla jsem, jestli se mám smát radostí, nebo plakat bolestí, ale byla jsem mnohem klidnější, když jsem si uvědomila, že Bůh s námi všechno myslí dobře a s každým z nás má jiný záměr a jiné plány. I když se na něj třeba chvíli hněváme, že si k sobě vzal naši blízkou osobu, nakonec stejně uznáme, že se nemůžeme mít nikde jinde líp, než u něho.

Světlo na konci tunelu..