Včera to byly dva měsíce, co se nám stala noční můra všech rodičů. Ale abych nepředbíhala:

16.6. jsme naši Elišku nechali pokřtít. Dali jsme ji druhé jméno Zdislava. 

 

Dva dny po křtu byl den, jako každý jiný. Elišce byly 2 měsíce a 6 dnů a já s ní byla doma sama. Kolem poledne jsem malou položila do pojízdného košíku a odskočila jsem si na WC. V tu chvíli Eliška začala hystericky plakat. Když jsem byla u dveří od WC, všimla jsem si, že je podivné ticho. Utíkala jsem do obývacího pokoje k Elišce a všimla jsem si, že se nemůže nadechnout, v obličeji byla rudá, hlavičku měla zakloněnou a oči a pusinku měla dokořán. Rychle jsem ji vzala do náruče. V tu chvíli byla úplně "hadrová", nereagovala, pusinku měla povolenou a očima koukala stále na jedno místo. Dala jsem ji obličejem na sebe, volala na ni jménem a bouchala do zad - bez reakce. Začala fialovět...

Začala jsem s resuscitací. Párkrát jsem ji vdechla obsah úst do pusinky a sledovala, jestli reaguje. Bez výsledku. Začala fialovět celá. Položila jsem ji a začala jsem s masáží srdce. Opět jsem ji pak vzala do náruče a párkrát vdechla obsah úst. Díky Bohu, zafixovala mě očima a v lehkém šoku začala "chytat svou barvu".

Držela jsem ji v náručí a rozklepanou rukou jsem vzala telefon a vytočila záchrannou službu. Celá rozklepaná jsem pánovi na druhé straně popisovala, co se stalo, a druhým okem jsem sledovala Elišku, která na mě vykuleně koukala a po chvilce začala plakat. Bylo vidět, že je v šoku, stejně tak, jako já. Pán mi řekl, že jsem zareagovala perfektně a že malou slyší plakat, což je dobře. Poslal mi sanitku a já jsem se začala dostávat do stavu, kdy mi teprve celá situace začala docházet. Bylo mo zle, motala se mi.hlava a bylo mi na omdlení. Chtělo se mi zvracet a zároveň mi " mravenčily" nohy a prostor okolo úst. Než přijela sanitka, volala jsem manželovi, který se prvně lekl, že mi malá spadla. Hovor jsme ukončili s tím, že pro nás pak přijede, protože nás asi prohlédnou, vyšetří a pošlou domů. Sanitka přijela.

 

Sbalila jsem veškeré nejnutnější věci, které jsem měla na očích a rozklepaná jsem dala Elišku do autosedačky a cestou do Liberecké nemocnice jsem si v hlavě pořád dokola přehrávala celou situaci.

V nemocnici Elišku prohlédla dětská doktorka a rozhodla se, že nás pošle na jednotku intenzivní péče na pozorování. Z přízemí jsme jely se zdravotní sestřičkou do druhého patra, kde si Elišku převzaly na JIP na pozorování a napíchly ji kanylu, kdyby se něco dělo. Já se mezitím šla "ubytovat" o dvě patra výš.

Po ubytování mi volali na pokoj, že si mám pro Elišku jít, že půjdeme společně se sestřičkou do přízemí na rentgen plic. 

Myslím že nemá cenu se zmiňovat o tom, jak byly některé sestřičky opravdu nepříjemné a bezcitné. Několikrát jsem brečela a často jsem se snažila pláč v sobě udržet, protože jsem chtěla být před dcerou silná, ale strach byl silnější, než já. Pokaždé, když jsem se některé ze sestřiček na něco zeptala, bylo mi vynadáno, že už mi to říkaly. Já jsem ale v tom stavu, ve kterém jsem byla vnímala jen napůl a nejvíc to, co se bude dít s mou dcerou. Ostatní informace jako v kolik hodin se podává snídaně, oběd a večeře, jsem vypouštěla!

 

Po rentgenu jsem byla celý den u Elišky na JIPce. Hladila jsem ji, chovala, kojila. V hlavě jsem měla guláš a soustředila jsem se jen na Elišku a její potřeby. Přijel za námi Honza a přivezl nám veškeré potřebné věci a také jídlo, jelikož se blížil večer a já si ráno 2x kousla do pečiva. Na jídlo jsem pak neměla ani pomyšlení. 

Návštěvní hodiny byly na JIPce přísné a tak Honza brzy odjel domů, já jsem večer nakojila, malá usnula a já odešla na pokoj. Do 3h. ráno jsem nespala a v půl 4 mi volali na pokoj, abych šla na JIPku nakojit. 

Ráno jsem čekala u Elišky na JIP na vizitu a naivně jsem si myslela, že nás v ten den pošlou domů. Elišku při vizitě prohlédla paní doktorka a později i pan doktor a oba se shodli, že doma, jak měla hysterický pláč, tak zatnula bříško, obrátil se ji žaludek a jak se z toho pláče potřebovala z plných plic nadechnout, tak veškerý obsah ze žaludku (1,5 hodiny po kojení) vdechla a začala se dusit. Oba mě pochválili za rychlou a správnou reakci, která ji zachránila život. Podle rentgenu plic se zjistilo, že část mateřského mléka má na plicích a kdybych nezavolala záchranku, udělal by se ji tam zánět a z něho následný zápal plic, který by určitě nepřežila.

 

Nasadili ji antibiotika a dali nás obě na normální pokoj, kde jsme byly ještě následující den. Před propuštěním domů se na Elišku podíval ještě primář a udělal ji ultrazvuk mozku, jestli není nějaký problém, když ublinkává. Vše bylo v pořádku. Po propuštění domů jsme objednali monitor dechu - jeden už jsme měli půjčený z porodnice a máme ho v postýlce v ložnici a druhý jsme si koupili pro náš klid. Umístili jsme ho pro změnu do pojízdného košíku do obýváku.

 

Děkuji všem, kteří na nás v modlitbách mysleli, děkuji Sv.Zdislavě, která nad Eliškou držela ochrannou ruku - lepší přímluvkyni a patronku mít nemůže. A v neposlední řadě také z celého srdce děkuji Bohu, že jsem dokázala pohotově zareagovat a dceru oživit - ?náhodou? jsem si 3 dny předtím, než se jí to stalo, přečetla, jak se takové dítě resuscituje.

 

Necítím se jako hrdinka - jak mě mnozí nazývají, ani to sem nepíšu, jako chloubu. Spíš chci apelovat na vás, na rodiče. Nic nepodceňujte a nastudujte si alespoň základy první pomoci. Nikdy nevíte, kdy to budete potřebovat vy, nebo někdo z vašich blízkých. 

Člověk nikdy neví...

 

Díky Bohu nastotisíckrát!!! :)